The Irishman Režie Martin Scorsese

Doba filmů o americkém kriminálním podsvětí vypadá melancholicky zpět v čase. Na papíře je Ir uklidňující předvídatelný – další Scorseseho výlet do gangsterského podsvětí, korunovaný prestižním obsazením. Naštěstí se veterán nespokojil s lacinou nostalgií. 

Film je založen na návrhu z knihy Charlese Brandta "Největší mafiánská vražda v historii", vražda Jimmyho Hoffe - Slyšel jsem, jak malovat domy. Název je ve skutečnosti metaforou a je velmi jednoznačný: namalovat dům znamená zabít člověka; "barva" je krev, která stříká na podlahu a na stěny.

Po letech předprodukčních hádek – víte, Akademie miluje dobrý příběh obětování a utrpení pro umění a irský Genesis je jeho nejnovější verzí – Martin Scorsese pod záštitou Netflixu realizoval svou vizi nejnovější mafie. epické. 

The Irishman je filmová adaptace biografie I Heard You Paint Houses, ve které mafiánský žoldák Frank Sheeran na smrtelné posteli tvrdí, že to byl on, kdo vyzvedl nechvalně proslulého Jimmyho Hoffu, odboráře napojeného na mafii, který v roce 1975 narazil do země. Titulní roli dostal od režiséra Robert De Niro, Hoffa ztvárnil Al Pacino a ve vedlejších rolích hrají Joe Pesci a Harvey Keitel – v tomto zápase Scorseseho All Stars potenciálně chybí pouze Leonardo DiCaprio. Co je to jiného než parta Scorseseho „superhrdinů“? Je ironií, že když se zamyslíme nad nadšením, s jakým veterán nedávno vyrazil do takových „zábavních parků“... 

Výše uvedené srovnání není smrtelně vážné, ale lze najít další podobnosti: Netflix oficiálně nezveřejňuje své rozpočty, ale podle nejvyšších odhadů se Ir přiblížil 300 milionům dolarů, což je srovnatelné s největšími podívanými. Je opravdu takový rozdíl mezi investicí do výbuchů a investicí do technologie, která dokáže digitálně vyhladit a omladit tváře 75letých lidí? 

Robert De Niro nespolupracuje s Martinem Scorsesem od Kasina (1995) a Al Pacino ne. Foto: IMDb 

Další paralela: stejně jako u Marvelova trháku, tak i u Scorseseho mafiánského filmu víceméně dopředu víte, co dostanete. Důslednost a spolehlivost nebo opakovatelnost a nedostatek neotřelých nápadů? Znáte všechny klíčové položky z dřívějška: gangsterskou ságu odehrávající se v New Yorku, koktejl explicitního násilí a katolických motivů, témata hříchu, viny a odpuštění. Mnoho lidí si stěžuje na minuty, které se v dnešní době hodí spíše pro minisérii (film má 209 minut) – právě délka však Scorsesemu umožňuje dát Irovi kromě testosteronu i introspektivní poznámku. Podobnou náladu naznačil ve svém předchozím celovečerním filmu Ticho (2016). 

Životní příběh Franka Sheerana (Robert De Niro) je dlouhý a plný nepředvídatelných zvratů; scénárista Steven Zaillian to předává mílovými kroky, pravděpodobně podobným způsobem, jaký by vyprávěl sám Frank (takže je také jasné, že máme co do činění s nespolehlivým vypravěčem). Jako mladý trucker s pochybnou pracovní morálkou se ocitne v kanceláři odborového právníka (Ray Romano), který je zároveň bratrancem juniorského mafiánského bosse Russella Bufalina (Joe Pesci). 

Občasné bohoslužby pro dynastii Bufalino Franka brzy vedou k trvalému postavení mafiánského žoldáka resp. t. i. ustalovač, odkud postupuje mezi příznivce Jimmyho Hoffeho, vůdce největšího amerického odborového svazu, který si pilně plní vlastní kapsy ve jménu „pracovních práv“. Frank, jehož osud je zcela propojen s osudem jeho dvou mentorů, Russella a Jimmyho, je jako Hoffova pravá ruka na mnoho let nezastavitelný – dokud se kola dějin (s malou pomocí Kennedyho klanu) nezačnou rozpadat.

Ve skutečnosti Ir nemá pevnou ženskou roli. Kathrine Narducci a Aleksa Palladino zapadají do formy „věrné manželky“ a Anna Paquin, která hraje jednu ze Sheeranových dcer, se skutečné práce (ani dialogů) nedostává. Její postava je natolik zajímavá, že by ji scénář mohl prozkoumat blíže, ale Scorsese prostě ne. Foto: IMDb

Legenda říká, že Joe Pesci odmítl Scorseseho až padesátkrát, než souhlasil s návratem z důchodu pro Ira. Foto: IMDb 

Digitální omlazení je třeba na chvíli zvážit. Finální podoba filmu je lepší, než slibovaly první upoutávky, ale nikdo nebude tvrdit, že na detailním záběru "Young De Niro" není nic gumového, nezáživného, ​​nepřirozeného (a záběry zblízka jsou ty, kde obličej výrazy by měly být nejpřesvědčivější). Na podobný problém s mimikou reality, která nikdy nemůže být opravdu dost dobrá, se letos v létě potýkal Disney se Lvím králem: Lvi byli příliš naturalističtí na animaci, na kterou jsme zvyklí, a příliš málo „reálných“, než aby je bylo možné vidět jako rovně vlevo. Cílem filmového umění ostatně asi není co nejpřesněji zachytit realitu, ale vytvářet fiktivní světy, které jsou odrazem toho našeho. 

Bylo by opravdu tak špatné najímat na role mladšího Hoffe, Sheerana, Bufalina jiné herce? K něčemu takovému by byla potřeba idealistická víra, aby byl Ir stejně dobře přijat (a očekáván se stejným zápalem), pokud by se všichni uvedení veteráni objevovali pouze v epizodních rolích jako zastaralé verze svých postav. 

Je tu ale i protiargument: Ir je, jak již bylo řečeno, hluboce introspektivní, místy až melancholický film. Náladu nastavuje samotný příběh: scéna problémového Franka Sheerana na invalidním vozíku, připomínající minulost. Možná ještě není naposled, ale je jasné, že se blíží k setkání se Stvořitelem. Film natočený skupinou čtyřicátníků nemohl být stejně poctivým způsobem prodchnut vědomím vlastní pomíjivosti. Tohle není Scorsese z Goodfellas (1990), který kladl váhu na bratrství a aroganci mafie – to je střízlivější Scorsese, který jako by smutně vzdychal: Sic transit gloria mundi. Nečekejte také hbité, energické kamerové posuny Vlka z Wall Street – tentokrát se z každého záběru větví rozvážnost a nezlomnost legitimity světa, do kterého Sheeran patří. 

Harvey Keitel je v epizodní roli Angela Bruna téměř kriminálně nevyužitý. Foto: IMDb 

Trio v hlavních rolích svůj status snadno zdůvodní. Joe Pesci, známý pro své role výbušného cholerik, tentokrát deleguje vražedné aféry s děsivou vyrovnaností. Pacino, který do děje vstupuje až někde ve druhé třetině, je melodramatický performer, kterému lze velmi snadno uvěřit, že nikdy dobrovolně neodstoupí od moci. De Niro je někde na půli cesty mezi nimi: stoický pes schopný těch nejbrutálnějších násilných činů. (Jeho roli ještě více škodí zásahy nových technologií.) Hlavního (údajně) špatné svědomí symbolizuje jeho dcera Peggy (Anna Paquin), která intuitivně chápe pravou povahu svého otce a přerušuje s ním veškeré kontakty. Její role je jasná, ale stále působí téměř urážlivě, že herečka nemá jinou práci, než z kouta obvinit žalobce (za celý film pronese jen asi deset slov). 

Ir možná není žádný revolucionář ani průkopnický zástupce svého žánru, ale jde o ambiciózní projekt, který dělá slušnou čáru za Scorseseho sestupy do podsvětí – různými způsoby vstupuje do dialogu s Oběma ulicemi zla (1973) a Gangy New York (2002). A tentokrát bude pro někoho těžké obvinit mistra z glorifikace vražedného průmyslu – nejkrvavějším soudcem v Irsku je tak jako tak věk a bezmoc, což je překvapivě jemný vhled do tohoto žánru.